Základky pro VŠ podruhé

12. listopadu 2009 v 23:03 | Voronde |  Taneční a jiné závislosti
Předpokládám, že je celkem zbytečné psát, že jsem se k Vavruškům již tradičně přiřítila na poslední chvíli. S tímhle zlozvykem bych už pomalu mohla začít něco dělat. Bod jsem prý získala alespoň za snahu sladit se s Náčelníkem, který mi předchozího dne sdělil, že si bere vínovou košili, tak ať se s ním moc netřískám. Jednoho dne s ním budu muset zavést debatu na téma "barvy a jejich záludnosti", protože ať si říká, co chce, jeho košile je cokoli od oranžové po cihlově červenou, ale rozhodně ne vínová. To jsem ale zjistila až v šatně, takže jsem se pro své jediné vínové ošacení, co navíc disponuje takovou dávkou flitrů, že spolehlivě nahradí disco kouli, plahočila přes půl Prahy (za příjemného podzimního mrazíku) úplně zbytečně. Někdy je fajn mít důvod, proč se oprávněně vztekat na svého nadřízeného (zvlášť, když tím pak člověk může argumentovat v případě, že nestíhá zadanou práci).

Oproti minule, kdy si mě Lanarde zavolala na pomoc s korzetem za památných výkřiků jako "Zarvi za to, nešetři mě!" či "Buď budu mít kyslík, nebo prsa!", jsem se role mučednice ujala já a netrápil mě nikdo jiný, než samotná Dýně. Naneštěstí je to stejná potvora jako já, takže jsem po jejím zákroku byla ráda, že můžu vůbec mluvit, natož tancovat. A co že u nás vlastně dělala milá Zelenina? Obhlížela situaci a koneckonců i budoucího partnera pro následující dvě lekce, protože moji maličkost čekal velký chirurgický zákrok v podobě zbavování znamének. A to mi kvůli takové prkotině zakázali dva týdny tancovat. Ti zlí!


Když se sešla celá naše banda (tj. Hadati, Fajl, Lanarde, Dýně a já), vydali jsme se do sálu, kde už dávno utichla svolávací znělka Gonna fly now a pilně se cosi tančilo. Po chvíli zamyšleného pozorování jsme ono cosi vyhodnotili jako waltz a zapluli do davu. Při vysvětlování kroků jedna slečna prohodila směrem k partnerovi "Ale on jde pořád dál!", což zaslechl Vavruška a snažil se přijít na to, co tím chtěl básník říct. To se mu povedlo za pouhou hodinku a čtvrt, takže si dozajista zaslouží naše uznání. (Šlo o to, že se waltz nemá tančit roboticky stylem otáčka-zastavím-mezikrok-zastavím, ale pokud možno drobet plynuleji.)

Na druhé lekci jsme si ještě zopakovali jive, mambo, chachu a blues, ale jelikož mi splývají základky pro VŠ se základkami pro mládež, tak je minimální šance, že si vzpomenu, co za figury nám vtloukali do hlavinek.

Další dvě lekce nemá cenu nějak více rozepisovat, protože jsem byla jen škodolibý pozorovatel, který sotva hýbal hlavou. Od té doby vzrostly mé sympatie k Frankensteinovu monstru. Uklidňovaly mě alespoň relativně zábavné vzpomínky na nedávnou "operaci". Sice jsem se k poliklinice a následně k oddělení s hrozivým názvem Kožní onkologie blížila trochu rozklepaně, ale strach pominul, když jsem si vyřídila všechna lejstra a po krátkém bloudění dorazila na sálek, kde se mě ujal fajný kolektiv. Při "operaci" mě dokázali uklidnit a povzbudit poznámkami jako "Slečno, nedusíte se nám tu?" nebo "Slečno, vy nám tu nějak krvácíte, to se mi nelíbí." a "Nesmějte se mi tu, mícháte mi skalpely." . Za necelých deset minut mě vypoklonkovali s návodem, jak přežít následující dva týdny a mohla jsem se odrobotit domů.

Cesta centrem se sešitým krkem prošpikovaným anestezií získává to pravé kouzlo teprve při zdolávání přechodů, schodů a objednávání v mé oblíbené cukrárně ("Vy nemáte čokoládový croissant? Tak mi něco doporučte, já tam dolů nevidím.").

Na třetí lekci jsem dotáhla nový foťáček, abych vyzkoušela, jak dopadne focení pohybujících se párů. Teď už vím, že prachbídně - chyba byla především někde mezi stativem a objektivem, ale trochu to svedu i na prapodivné osvětlení. Nepotěšil mě asistent Marek, z něhož se vyklubal Canonista, takže následovalo typické "Víš, co se stane z Nikonu, který spadne na zem? Canon.", na což reagoval slovy "A víš, co potřebuješ k pořízení fotky? Canon.". Žabomyší války hadr.

Čtvrtou lekci už jsem se o focení nepokoušela (v tomto směru mi bylo vyhrožováno od Fajla a Dýně), takže jsem od Hadatiho převzala klubovou kroniku, doháněla resty a sledovala, jak se Hadatimu tancuje s Dýní. Příště bych už měla nastoupit v plné polní jak do tanečních, tak na lady kurzy a konečně se po proflákaných dvou týdnech trochu protáhnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hadati Hadati | E-mail | 13. listopadu 2009 v 9:26 | Reagovat

"Nesmějte se mi tu, mícháte mi skalpely." - tak tohle mě pobavilo nejvíc :-) A "odrobotit domů" jsem četl jako "oddrobit domů" a chvíli přemýšlel, jak se to dělá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama